Luboš Vetengl / Makabrózní idylka


Termín: od 7. 05. 2015 do 5. 07. 2015
Čas: vernisáž 17:00

Makabrózní idylka Luboše Vetengla

 

Potemnělé, šedomodré nebe. V pozadí nekonkretizovaná architektura či krajina připomínající romantické malby Caspara Davida Friedricha. Vládne zde ticho a klid. V popředí krásná dívka v dlouhých černých šatech a korzetu, jež má ve tváři smutek a vášeň zároveň. Stojí před hrobem. Nepláče, neteskní po zemřelém. Je zde jako malířovo múza. Jako ztělesnění krásy, vášně a touhy prapodivných představ, které se honí v hlavě mladému malíři Luboši Vetenglovi. Zkrátka makabrózní idylka…

Hroby

Proč vůbec hroby? Proč téma smrti a umírání? Čím je toto téma pro mladého malíře tak fascinující?  Téma smrti se objevuje v dějinách umění u mnoha malířů, ať již vzpomeneme na středověké křesťanské legendy, barokní malířství, romantismus či moderní malířství. Hrob je posledním místem našeho odpočinku. Vše, co v životě zažíváme, prožíváme vždy v prostoru a v čase. Naše je bytí tedy vždy navázáno na nějaké místo a dobu, kde se nám tyto zážitky přihodily. Po smrti nastává bezčasí. Čas již pro nás, respektive pro naše fyzické tělo, neexistuje, protože bez fyzického těla se nemáme jak projevovat ve světě. Stejně tak je to v obrazech Luboše Vetengla, které se odehrávají v bezčasí, tedy ani v minulosti, ani v budoucnosti, existují pouze v myšlenkách a na plátně zcela oproštěny od veškerých extází časovosti. Prostor, ve kterém se tyto obrazy odehrávají, vychází ze skutečnosti, ale není zcela konkretizován. Tvoří jej architektura hrobů a hřbitovů, která však překvapivě z urbanistického hlediska není nepodobná příbytkům nás živých. Odkazuje tak nejspíše k řeckému pojmu nekropolis, přičemž jeho fantazijní nekropole doplňuje figurální stafáž, která má základ v reálných postavách, ale o kterých nevíme, zda-li jsou ze světa živých či mrtvých nebo jsou-li je pouhým výplodem malířovy fantazie.

Ženy

Vetenglovy figury – múzy přesto, jak vypadají záhadně a tajemně, jak jsou krásné a jiné, mají svůj předobraz ve skutečných ženách. Luboš Vetengl nemaluje vysněné víly smrti, ale bytosti, se kterými se opravdu setkal a které jsou i v běžném životě ženami velmi zvláštními, okouzlujícími a krásnými, tajemnými a jedinečnými. Právě k nim cítí velký obdiv a je jimi tak fascinován, že je povyšuje na své múzy. Dokonce jim věnoval celý malířský cyklus – Hřbitov múz (2014), který byl součástí Vetenglovy diplomové práce. Tímto cyklem Vetengl zároveň reaguje na antickou potřebu toho, mít pro důležitá odvětví lidské činnosti a života múzu, jenž člověka tímto odvětvím provádí a inspiruje jej.1

Ironie a nadsázka

Ačkoliv se na první pohled může zdát, že obrazy plné smrti a hrobů jsou svým námětem vážné, je v nich obsažena výrazná ironie a nadsázka. Není tomu tak, že by autor znevažoval smrt nebo se jí vysmíval. Usměvavý pohled autora na svá vlastní díla spíše odkazují na přílišné lpění na životě a na věcech pozemských. Téma smrti, kterým se Vetengl zabývá již od roku 2010, odlehčuje a vyjadřuje se o něm s ironií a nadsázkou. Adorací smrti se tak trochu vysmívá i křesťanskému náboženství, kterému vždy bylo vyčítáno uctívání ostatků svatých a uctívání smrti jako takové.

Tanec smrti

Ze zkoumání témat smrti, umírání a architektury hrobů se Luboš Vetengl v rámci své diplomové práce dostává k tématu Tance Smrti. Toto téma zpracovává v podobě ručně vázané autorské knihy obsahující třiatřicet ilustrací, které doplňuje třiceti třemi vlastními verši. Jako techniku ilustrace zvolil Vetengl perokresbu, z které následně vytvořil sítotisky. Kniha je svázaná v černé hovězí kůži a doplňuje ji stříbrná ražba. Téma Tance Smrti se objevuje v dějinách umění velmi často, známé jsou rytiny Albrechta Dürera, Hanse Holbeina, Michaela Jindřicha Renze či Josefa Váchala, kterými se Vetengl nechává ve svých ilustracích inspirovat. Tanec Smrti, neboli také danse macabré představuje jednu z možností, jakým způsobem se se smrtí lze vyrovnávat. Personifikovaná Smrt odvádí zemřelé, nezávisle na jejich postavení, majetku či povolání na druhou stranu, přičemž tak připomíná heslo, na které mnohdy zapomínáme, totiž, že před Smrtí jsme si všichni rovni.  

Remaky

Cyklus Remaky se skládá ze dvou různých typů obrazů. První část cyklu představují inspirace, určité adorace autorem oblíbených malířů, mezi něž patří například William Turner, Václav Brožík, František Kaván, František Kupka, Puvis de Chavennes nebo Caspar David Friedrich2, jehož estetika a ponurá romantická nálada je cítit z mnoha Vetenglových obrazů. Dle kompozic těchto slavných malířů maluje Vetengl nové obrazy, které svou inspiraci nezapřou, ale jsou vystavěny s větším či menším množstvím nových Vetenglových detailů, které vizuální sdělení obrazu transformují a předkládají tak zcela jiné poselství než v době jejich původního vzniku.

V druhé části tohoto cyklu Luboš Vetengl polemizuje s méně kvalitními obrazy, které nachází u popelnic či na smetišti, kupuje je v antikvariátu či v bazarech, získává je od známých nebo od své rodiny. Obrazy přetváří malířskými zásahy. Dává tak nepotřebné věci nový smysl, recykluje je ji a aktualizuje. Vzniká tak protipól mezi uměním a kýčem, jenž je jedním z hlavních témat postmoderního umění, přičemž kýč je zde umocněn originálními masivními a přezdobenými rámy. Luboš Vetengl může diváka těmito obrazy trochu vyvést z míry, což je zřejmě záměr. Jednak je v některých obrazech těžší rozlišit originál a Vetenglův zásah, jednak nutí diváka pochybovat, zda-li originál svým zásahem vylepšil či pokazil. Všechny tyto Remaky jsou kompozičně velmi dobře promyšlené a je v nich také znatelný cynický a ironický smích, který stírá hranice mezi vysokým a nízkým uměním.

Technika

Luboš Vetengl vystudoval na pražské Akademii výtvarných umění ateliér Grafiky I u prof. Jiřího Lindovského, ale přesto je skvělým malířem, přičemž právě malířská tvorba dominuje výstavě v Letohrádku Ostrov. Autor se však nespokojil pouze s klasickými výtvarnými technikami, je totiž nadšeným experimentátorem. V malbě používá svůj vlastní šeps a fixativ, v kresbě používá jako netradiční podložku filc, na který kreslí vlastnoručně páleným uhlem, v grafice tiskne z polystyrenových matric tak, že na ně šlápne. Ve většině jeho pracích je znatelný zájem o experiment, o posouvání hranic výtvarného umění a uměleckých technik. Také tímto způsobem Luboš Vetengl obohacuje současné výtvarné umění.

 

Mgr. et MgA. Zdeňka Bílková, kurátorka výstavy

 

Poznámky:

1. Viz Vetengl, L., Obhajoba diplomové práce, 2014, dostupné na: https://www.avu.cz/document/diplomov%C3%A1-pr%C3%A1ce-lubo%C5%A1e-vetengla-2922

2. K oblíbeným a často citovaným Vetenglovým umělcům patří také bratři Champanové a fotograf Joel-Peter Witkin. Práce inspirované tvorbou těchto autorů nebyly pro výstavu v Letohrádku Ostrov vybrány, proto jim v textu není věnována pozornost.