Rozmanitá strohost II


Termín: od 9. 06. 2015 do 27. 09. 2015

Geometrické tendence v galerijních sbírkách a v umění regionu

 

V druhé polovině 50. a zejména na počátku 60. let 20. století dospěli mnozí čeští a slovenští umělci, v souvislosti se světovým děním, k nepředmětnému a nefigurálnímu projevu, k tzv. abstrakci.

Kupodivu i ona měla bezpočet variant. Nejznámější byla informální tendence, jinak také INFORMEL či strukturální abstrakce, zaměřená na lidské nitro a velmi živelnou, z rozervané duše bolestně tryskající malbu, jak ji známe z nenapodobitelných děl Mikuláše Medka, Josefa Istlera nebo Jana Kotíka či Zbyška Siona a z ojedinělého grafického díla Vladimíra Boudníka.

Pravým opakem, zaujímajícím v českém umění neopominutelné místo, těchto výrazově, emocionálně a psychologicky vypjatých děl, se stala klidná a zdrženlivá, až nenápadná působivost geometricky a konstruktivně budovaných výtvarných děl. Ve světě se pro ně vžily termíny – geometrické a konstruktivní umění a také optické umění, čili OP ART.

Na místo subjektivně vyhroceného a intuitivního tvoření nastoupila vláda rozumu a přesného uvažování;  zcela nový způsob výtvarného myšlení a vyjadřování. Od prvopočátku výtvarné dílo vyrůstalo z logického uspořádávání jednotlivých prvků, nejčastěji geometrických – v promyšleném výtvarném procesu. Opravdové docílení řádu ve vzájemných souvislostech částí i celku, bylo nejdůležitějším úkolem, který umělci – a jak je patrné z vystavených děl – velmi odlišnými způsoby řešili. Odtud vyplynul název výstavy: ROZMANITÁ STROHOST.

Svět kolem člověka a jeho vnitřní prožívání začaly všeobjímat sice abstrahované a odtažité symboly geometrické mluvy (body, čáry, trojúhelníky, kruhy, čtverce apod.), mající však velkou výpovědní a neotřelou moc. Barevná škála začala být výrazně redukována, zůstal téměř jen kontrast černé a bílé či jiných barevných dvojic. Na druhé straně ovšem zářily barvy spektra. Zmizely stopy individuálního malířského rukopisu. Setřely se rozdíly mezi závěsným obrazem, sochou či plastikou. Došlo k jejich prolínání. Kresba se stala obrazem, obraz se změnil v reliéf.

Základním požadavkem se stala geometrická čistota, preciznost tvarového a formálního pojetí a také variabilnost. Objektivizující, racionální tvůrčí princip, který  vtěsnával rozmanitý svět člověka do nové optické soustavy jakéhosi nového řádu přesto nebyl zbaven hravosti a neotřelé harmonie. Umožnil divákovi nově nahlížet na dění kolem sebe, ukázal, že v umění neexistují hranice, které by omezovaly lidské poznání. Kromě děl Františka Hudečka, Stanislava Kolíbala, nebo Vladislava Mirvalda, Miloše Urbáska, či Zdeňka Sýkory, jsou vystaveny kresby, objekty a fotografie autorů působícíchch v karlovarském regionu – Bořivoje Hořínka, Pavla Knapka, Františka Stekera, Ladislava Švarce a Jaroslava Vlasáka.

Pohled do expozice