Václav Špála


Termín: od 12. 07. 2015 do 16. 08. 2015

Václav Špála / Nemaluji krajiny, ale sebe

 

Dílo Václava Špály (1885 – 1946) je neodmyslitelnou součástí moderního českého umění

poloviny 20. století. Autor patřil ke generaci, která od roku 1907 (první výstavní vystoupení skupiny Osma) zcela programově „otevírala okna“ českému umění do Evropy. 1)

Václav Špála, nadšen expresívním uměním norského malíře Edvarda Muncha, jehož výstava se v Praze uskutečnila v roce 1905, se pustil do studia významu barvy a tvaru v obraze.

V pražských výstavních síních a také při cestách do Francie se seznámil s díly Paula Cézanna, Vincenta van Gogha, Paula Gauguina a pomohl při jejich propagaci v českém prostředí. Nezůstal však jen u poznání postimpresionistického umění, v dychtivém zápalu sledoval vznik a vývojové fáze fauvismu a zejména kubismu. Václav Špála si od počátku pobytu

v Praze zachovával osobitost názorů, přestože se svými druhy sdílel nadšení pro nové výtvarné ideály, které významně ovlivnily jeho umělecký projev.

Venkovský původ, rodinná soudržnost, odvěký rytmus ročních změn a rolnických prací, ale

i opojná krása zdravých a silných venkovských žen, veselá i smutná melodika lidových písní, cihelna, ve které pracoval jeho otec, zářivé a syté barvy léta, dramatické letní bouřky nad krajinou, později zákoutí řek Berounky a Otavy nebo krása rozkvetlých měsíčků a pivoněk – to byl svět duchovních zážitků a vizuálních vjemů, který Václav Špála vklínil nejen do svých výtvarných počátků, ale i do celé další zralé tvorby.

V obrazech a grafických listech ze sbírek Galerie umění Karlovy Vary se objevují motivy, kterým se Václav Špála bude věnovat po celý svůj život v různých variantách: krajiny, ženy, portréty, kytice i zátiší. S oblibou uplatňuje postavy dívek ve scénách koupání, a jako symbol venkova také selky či pradleny. Václav Špála zjednodušuje viditelné tvary do zkratky, ve které dominuje úsečná, ale velmi jistá a pádná kresba, pokud se zabývá linorytem; na plátně ji v obdobném duchu rozvíjí v barevných tazích štětce. V rané tvorbě jsou patrné ohlasy expresionismu a kubismu, které chápe velmi volně a neortodoxně, oproti původní verzi až zpěvně a dokonce lyricky, jako podnět napomáhající uměleckému výrazu. Hned vedle linie ho zajímá barva, a to nejčastěji v jasné lokální znělosti. V řadě obrazů převažuje červeň, kterou jako dítě vnímal v otcově cihelně a později v oděvu venkovských žen. Nastupuje také modř, kterou byl oslněn už v mládí při ozdravných cestách do Dalmacie, když vnímal zářivost jadranské oblohy a moře. Slovy historika umění Jiřího Kotalíka Špálova díla „zpívají chválu přírody, slunce a života.“2)

Obrazy z kolekce karlovarské galerie patří do zralého období. Dominantním se stává zaujetí krajinou. Ve vrcholné, intimní i monumentální podobě zachycuje Václav Špála přírodní krásu kolem Veltrus, Sázavy, ale zejména z okolí Srbska na Berounce a později ještě kolem řeky Otavy a Červené u Vltavy. Po dřívějším experimentování se na plátnech objevují reálnější přírodní scenérie a typická špálovská kompozice. Vrchy, útesy a skály společně s korunami stromů lemují vodní hladiny řek pod neklidnou letní oblohou. Od roku 1926 svůj smysl pro jasnou a rytmizovanou kompozici obrazu uplatňuje také v zářivých kyticích a později ještě v zátiších.  Období „zelené malby“ střídá typické „modré“; jedinečná ultramarínová modř odpoutaná od viděné reality, trvale a výrazně ovlivňuje kolorit jeho obrazů.

V článku K věci, otištěném v časopisu Volné směry Václav Špála napsal: „Nemaluji krajiny, ale sebe. Motivů používám k uplatnění sebe, abych se mohl vyžíti, rozvinouti svůj výtvarný smysl, ozvěny svých citových vznětů.“3) V několika větách tak vyjádřil podstatu moderního výtvarného přístupu ke skutečnosti a k okolnímu světu, která dodnes neztratila platnost. Věrnost vlastnímu, osobitému výtvarnému úsudku, byla celoživotním smyslem Špálovy tvorby. Galerie umění tento jasnozřivý umělcův odkaz výstavou připomíná.

 

1)      S. K. Neumann, Otevřená okna. Lidové noviny 9. 8. 1913, s. 1-2.

2)      Jiří Kotalík, Václav Špála, Odeon 1972, s. 55.

3)      Volné směry XXVI, 1928 – 1929, s. 1.

 

Kurátorka: Mgr. Božena Vachudová