Štěpán W. Beránek / Odsekávání


Termín: od 27. 04. 2018 do 10. 06. 2018
Čas: vernisáž 26. dubna od 17.00

Mladý a talentovaný především figurální sochař Štěpán Beránek (1982) je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze. Ve své tvorbě používá různé materiály, od laminátu, přes traktorové duše, až po skleněné střepy či papier maché. Výběr materiálu vždy podléhá autorovu záměru zhmotnit v plastice dané téma. S každým materiálem pracuje velmi senzitivně a promyšleně. Ač na první pohled působí jeho práce co do použitých materiálů nekonzistentně, ve většině jeho děl lze sledovat jednotnou myšlenkovou linku, přičemž zpracovaná témata se doplňují nebo na sebe navazují. Jedním z hlavním témat Štěpána Beránka je zkoumání lidské duše, a to jak duše archetypální, tak i současné. Ve svých dílech ideově vychází ze starozákonních i novozákonních textů, často se lze zde nalézt inspiraci texty mnohem staršími.

Držení bolesti, 2012, střepy skla, polyester 150 x 100 x 80 cm. Foto: Natalie Nová

 

Název výstavy Odsekávání by mohl naznačovat jeden z hlavních sochařských principů – odsekávání hmoty, hledání idey a tvaru v materiálu. Štěpán Beránek však používá sochařské principy především opačné, aditivní, skládá svá díla z různorodých materiálů dohromady, jakoby tvořil trojrozměrnou sochařskou koláž či asambláž. Interpretaci názvu výstavy musíme hledat jinde – v předbuddhistickém rituálu, ve kterém se vizualizují démoni a meditující odsekává kousky svého ega (masa) a dává je démonům, aby je utěšil. Ego je z masa, protože má touhy, je žádostivé. Tento princip se prolíná sochařovým dílem, ale také zřejmě jeho životem. Osobně ono odsekávání chápu jako postupné ukrajování kousků sebe, čemuž v životě čelíme všichni a všichni to též někdy vědomě, jindy nevědomě podstupujeme. Problém však může nastat, pokud ega či těla odsekneme natolik, že vykrvácíme a ztrácíme sami sebe.

 

Jedním z důležitých motivů, který se projevuje napříč autorovým dílem, je motiv erotiky a smyslnosti. Erotika je zde na první pohled čitelná, nicméně nejedená se o prvoplánová díla, která by pouze zobrazovala sexuální akt, ale jde o díla velmi promyšlená, plná symbolů. Děj jeho plastik se odehrál již několikrát v minulosti, v jiných kulisách se však odehrává také nyní. Beránkovo Oltář největší lásky (2010) je současným sochařským jazykem znázorněné Zvěstování – jen místo archanděla Gabriela nový život do ženského lůna, znázorněného kalhotkami uprostřed zlaté monstrance, přináší na pozadí bílého měkkého plyše stříbrný ptáček, který svým zobáčkem povytahuje krajkové kalhotky.

 

Oltář největší lásky, 2011-2012, plyš, kov, kalhotky

Erotické motivy se objevují i v Beránkově novější tvorbě, která je inspirovaná jedním z prvních milostných textů, starozákonní Písni písní. Milostný vztah muže a ženy je v této lyrické básni židovskou teologií interpretován jako vztah mezi Bohem (ženichem) a Izraelem (nevěstou). Křesťané tuto báseň vnímají jako alegorické vyjádření vztahu mezi Ježíšem Kristem a církví. Zajímavostí tohoto textu je, že vypravěčem je žena a muž je popisován jako srnec:

 

Hlas mého miláčka! Hle přichází!

Přeskočil hory, přešel pahorky.

Jeť podoben můj milý gazele

neb laňky mláděti. Viz tamo jej,

již stojí za zdí naší vzpřímený,

nahlíží okny, prokukuje mřížemi.

 

Píseň písní II, Píseň písní. Praha: J. Otto, rok neuveden. s. 33–36

 

Oltář největší lásky, 2011-2012, plyš, kov, kalhotky

V reliéfním obrazu z papier maché s názvem Láska je silná jako smrt (2016) je mladý srnec zcela polapen ženskými půvaby a svůdností v něžném milostném objetí, že krvácí a umírá v ženině náruči.

 

Starozákonní a novozákonní motivy se v autorově díle projevují velmi často. Typické motivy výtvarného umění aktualizuje, jak co se týče formy (použití netradičních materiálů či neobvyklá kombinace klasických materiálů, z malby vynořující se plastiky či naopak sochy ponořující se do plochy obrazu), tak co se týče jejich obsahu. V obraze Madona (2014), kde kombinuje laminát a enkaustiku, zkoumá dva archetypy ženy – Evu, jakožto první ženu a první hříšnici, a Pannu Marii, matku Spasitele. Zobrazuje ženu – matku, která své dítě odevzdaně dává světu. Je strnulá, její ruce jsou svázané černou drapérií. Dítě je zcela oddané a téměř padá. Dobro se zde rodí z temnoty. Zároveň v tomto díle lze spatřovat také analogii k současnému postavení ženy - ženy, mnohdy svou vůlí a často zcela dobrovolně, se vzdávají možnosti býti matkou.

 

Madona, 2014, barevný vosk a polystyren na dřevěné desce, 185 x 195 x 35 cm. Foto: Anna Solcová

Dalším novozákonním motivem, které Beránek zpracovává, a které je v současné době velmi aktuální, je téma apokalypsy – biblické Zjevení Janovo. Beránek vytváří obří ptáky z traktorových duší a umisťuje je do veřejného prostoru – na střechy budov, kostelů (Armageddon, 2014). Podle mého názoru ani zde není materiál vybrán náhodně – planeta je odpadními plasty zahlcená a právě tento fakt, může předznamenat počátek konce světa tak, jak jej známe.

 

Výstava v Letohrádku Ostrov představuje tvorbu Štěpána Beránka za posledních deset let. Ukazuje jeho různorodé přístupy k sochařské práci, pro kterou je typické experimentování s různými materiály. Beránek zkoumá jejich možnosti, obsah i příběh a dle potřeby sdělení si vybírá konkrétní materiál a pracuje s jeho významem. Z témat si často volí figuru člověka nebo zvířete, a to jak v symbolické, tak v existenciální či expresivní rovině.

Kurátorka výstavy: Zdeňka Bílková

Fotografie z vernisáže výstavy 26. dubna 2018.